Ministři jednotlivých států totiž zároveň odsouhlasili návrh Evropské komise na urychlení zavádění obnovitelných zdrojů. Na základě německého požadavku byly do pravidel EU pro urychlování zahrnuty také energetické sítě.
Členské státy EU tak budou moci „vyjmout projekty v oblasti obnovitelné energie, jakož i projekty skladování energie a projekty elektrických sítí, které jsou nezbytné pro integraci obnovitelné energie do elektrizační soustavy, z posouzení vlivů na životní prostředí“ vyžadovaného právními předpisy EU na ochranu přírody.
Ve jménu zeleného náboženství tak bude možno bez jakékoli diskuse prohlásit, že pozitivní dopady obnovitelných zdrojů energie na životní prostředí jsou větší než ty negativní. Zkrátka na základě zmíněného ideologického rozhodnutí nebudeme zkoumat, zda spotřeba materiálů a zdrojů na výstavbu obnovitelných zdrojů neuškodí životnímu prostředí více než využívání a výstavba těch stávajících „špinavých“. Zde je zajímavé se ptát, proč se tato opatření nevztahují na další nízkoemisní technologie, tedy na jaderné a vodní elektrárny.
Právě příklad Německa však dokládá, že větší podíl variabilních obnovitelných zdrojů na energetickém trhu nijak zásadně nesnižuje znečištění z výroby energií – prostě záleží na tom, jak moc svítí slunce a vane vítr. V Německu se tak emise meziročně (2021/ 22) kupodivu zvýšily – prostě proto, že Němci šetřili na plynu a vyráběli více elektřiny z uhlí.
V Německu, které do obnovitelných zdrojů investovalo stovky miliard EUR, se tak střídají období s dostatkem slunečního světla a větru, a tedy s nižšími emisemi a periody, kdy se většina energií vyrábí z fosilních paliv. Výsledkem je tedy stejná nebo vyšší úroveň znečištění, zato ceny energií stále více inklinují k prudkým výkyvům, což věru nepřispívá ke stabilitě hospodářství.
Ideologická slepota (nejen) německých apologetů zelené budoucnosti vede téměř jistě k ekonomické nestabilitě a pravděpodobné hospodářské katastrofě. Evropa pod německým vedením míří k nekonkurenceschopnosti a proč si to nepřiznat, v důsledku k bídě, a ještě větší sociální diverzifikaci. Naštěstí není v Evropě jen Německo.
Začínají se ozývat hlasy, a to nejen z „uhelného“ Polska, ale stále častěji i ze států jižní Evropy či z Francie, které volají po stabilnějším energetickém mixu, ne tolik závislém na sluneční nebo větrné energii. Cílů dekarbonizace lze zkrátka dosáhnout pouze důrazem na bezpečnou jadernou energetiku. A to jen možná. Pokud tohle Němci nepřijmou, nedopadnou dobře. A s nimi bohužel i my.
